Arogance a bezmoc

"Tak, a máte to!", procedil jsem k ní naoko tak trochu ostře."No, tak to už se asi na nic ptát nebudu!", odtušila posmutněle.Byli jsme první oblečení, a tak jsme první také šli. V otevřených dveřích jsem se otočil, "nashledanou.""Nashledanou", slyšel jsem jak říká nahlas, ale co si říkala potichu, můžu si jen domýšlet. Ale i když si to asi říká často, nikoho to stejně nezajímá.

Vysoukal se zpod auta, na rukou černočernou mastnou tmu. Z rýh kolem jeho nehtů odrážely v poblikávajícím světle zářivky fialové záblesky krystalky té tmy. Do široka rozhodil rukama, okamžitě, jak se jen posadil. Velký stříbrný klíč si přitom mazácky přidržoval v dlani prostředníkem. Potom vstal a trochu se zaklonil. Svoje slova doprovodil důkladným zabubnováním rukama do prostoru. V polonádechu jsem jeho slova vypil jedním hltem, oči na klíči, čekaje, kdy jím v návalu nezadržitelného přívalu slov majzne do okénka.
"A myslíš si, že mi to trhá žíly? Ne, mně je to úplně jedno", důkladně mě zasvěcoval do malé velké nespravedlnosti, jíž se na malých lidech dnes a denně dopouští malá vrchnost.
"Každej, kdo má jen trochu moci, dá ti to sežrat. Ale přitom to jsou jen lidi, od kterých ty nechceš víc, než aby se k tobě chovali slušně, odpověděli ti na pozdrav, vzali si od tebe nějakej papír, a dali na něj razítko.". Zhypnotizoval jsem devatenáctku v jeho ruce, a konečně v klidu vydechl, protože si jí přehodil do druhé ruky.
"Uf", zavrávoral jsem pod tím vyčerpávajícím projevem a opřel se dlaní o ponk. Znovu se rozpřáhl, zabubnoval do prostoru a klíč tentokrát vylétl, odrazil se od ponku, přeskočil krabici s matkami a zapíchl se do hadru u svěráku.
"A myslíš si, že mi to trhá žíly? Ne, mně je to úplně jedno,", došel si pro klíč, klekl si a pokračoval, "oni totiž neví jednu věc, víš,", zakutálel se pod auto, "základní věc,", vystrčil zpod něj hlavu, "na každý prase...", dramaticky se odmlčel a zvihl obočí, "se totiž někde vaří voda!", a potom se zase celý zanořil pod auto.
Setřel jsem si pot z čela hřbetem umaštěné dlaně, takže kouzlem nechtěného, vykouzlil jsem si tam tlustou černou čáru, kterou jakobych ta jeho slova mlčky podtrhnul.
Vzpomněl jsem si na něj dneska, když jsem se ve dveřích školky loučil.

"Paní učitelko, chtěla jsem se na něco zeptat, jestli byste mi neporadila, jak to udělat, aby mi trochu pil. On mi to pořád plive, a nemůžu do něj nic dostat...", obrátila se na pančelku.
"No, já už nevím, co vám mám k tomu ještě říkat, už jsem vám to říkala mockrát, a já nejsem na vašem místě, já nevím, jak to máte, ale co už vám k tomu mám ještě říct?", pravila ta, a já jsem se zastyděl, že tam jsem, a že musím být toho svědkem. Pomyslel jsem si ještě, že asi nemá panenka dneska svůj den, a že má velké štěstí, že maminka plivajícího chlapečka není dáma od rány.
"Myslela jsem, jestli byste mi něco neporadila, nebo třeba jak to děláte tady ve školce?", pokračovala maminka krotce.
"No tak mu to dávejte po troškách. Nám to tady neplive.", odtušila pančelka. Jejich hovor ještě chvíli pokračoval, ale už jsem z něj vnímal jen ten divný pocit, který mi drhnul mezi zuby. Tady je každá rada drahá, pomyslel jsem si ještě, a připadal si, jakobych žvýkal zázvor. Soustředil jsem se na Vítka, a dával pozor, aby si oblékl všechno co měl, aby si to oblékl ve správném pořadí, a aby si to oblékl na správnou část těla. Potom jsme v šatně osaměli.

"Tak, a máte to!", procedil jsem naoko tak trochu ostře, a zdvihl se z pokleku k odchodu, neboť Vítek už stál mezi dveřmi...