Milan, říkali mu Nos

Bylo léto. Nádherné horké léto. Na plovárně bylo rušno. Nad hladinu vody vyskakovaly barevné balóny, vzpínaly se ruce, zpod skokanského prkna se zvedaly cákance, jak do hlubiny zajížděla těla otylců, vysportovaných suverénů i dovádějících puberťáků. Na dece opodál ležely vedle sebe blondýnka, tmavovláska a zrzka. Ležela tam vedle sebe, jakoby je tam vyskládal nějaký pečlivka, tři krásná štíhlá těla, ve vlasech skřipce a před nimi kartáč, kniha a krabička s nakrájenými hruškami. Zaplesalo by srdce malíře při tom pohledu, neboť obliny, kterými bylo možné potěšit oko, tvořily pravidelné, různobarevné pohoří veselých barev, a potom utíkaly v údolíčka štíhlých pasů, aby se nakonec opět zdvihly v trojúhelníkách hladkých zad, přes které nebyly nataženy žádné šňůrky.

Milan stál opodál opřený o kolo a díval se na vodu. Jeho ramena nenarostla do šířky a paže do síly, a proto, i v tom největším horku, zůstávala vždy ukrytá pod tričkem. Nohy měl silné, protože hodně chodil a miloval výlety na kole. Nos měl kulatý a malý, a na svět se díval lenonkami, které ho těsně obepínaly. Všude s sebou tahal ošklivé hadrové somradlo, a v něm všelicos, alespoň to tak často vypadalo, protože uměl z něj tahat překvápka jak králíky z klobouku. Pro každou příležitost. Bylo tam i lízátko, i jablko, i pár psích sucharů, drobáky, rybička a taky útlá sbírka Někrasovových básní. Zadíval se směrem, kde ležely dívky. Potom naskočil na kolo a rozjel se k nim.
"Ahojte!", seskočil u nich z kola, položil ho na zem a sedl si proti nim.
"Stíníš, Nose!", sykla blondýnka. Nos se zvedl a sedl si kousek dál.
"Ahoj Milane,", řekla Iveta, která ležela mezi Evou a Kristýnou, "kde ses tady vyloup?".
"Ále... takovej krásnej den... tak jsem si řek, že se trochu projedu na kole.", usmál se Milan.
"Jo, a protos přijel na koupaliště, jasně...", rýpla si Kristýna, aniž přitom zvedla hlavu, otevřela oči, nebo se vůbec pohla.
"Nechceš...", začal pomalu Milan, ale nedořekl.
"Rob!", výskla Eva, otočila se na Ivetu a drbla ní ramenem, "koukej!".
Vystříhaný blonďák v černých plavkách se právě rozbíhal po skákacím prkně. Na jeho konci se odrazil, vyskočil do výšky, udělal kotoul a s mohutným šplouchnutím dopadl do vody. Hned za ním skočili další dva kluci, oba se přitom tlemili, a zjevně jim nešlo než o to, udělat co největší vlnu.
"Blbec.", špitnul Milan.
"Řikals něco, Nose?", otočila se na něj Eva.
"Ale nic.", řekl znechuceně Milan.
"To je dobře, protože se tě nikdo na nic neptal.", přisadila si Eva. Měla vůbec dobrou vyřídilku. Kdyby se tak dobře učila, jak uměla mlet pantem, nemusela by dohánět známky hlubokými dekolty, ve kterých uměla tak dobře chodit.
Milan mlčel. Chtěl se zeptat Ivety, jestli by s ním nešla odpoledne na kolo, ale nějak ztratil odvahu. Seděl tiše a omotával si kolem prstu stéblo trávy. Chvíli bylo ticho. Jen Eva se občas zahihňala při pohledu na kluky, jak skáčou do bazénu. Jeden z nich, když vylézal z bazénu, je zahlédl a zamával na ně. Eva pochopitelně hned zamávala nazpět. Milan seděl, kolem prstu stéblo a díval se na kluky. "Hlavně aby nešli sem...", přál si tiše, ale marně.
"Hlavně, aby nešli sem!", drbla zas ramenem Eva do Ivety, ale myslela to úplně jinak než Milan.
"Nechtěls náhodou jezdit na kole, Nose?", otočila se Eva na Milana. Ale to už jeden z kluků doběhl k nim. Poklekl vedle Milana, na tom stejném místě, kde původně Milan, jakoby to byla rohožka před vraty do chrámu. Divoce zatřásl hlavou, a jak byl celý mokrý, na všechny kolem teď dopadaly kapky vody. Eva po něm máchla rukou, ale uskočil. Vstát nemohla, protože ležela na prsou a měla rozvázané plavky.
"Přijďte pak za náma!", křiknul kluk a rozběhl se k bazénu.
"Půjdem pak za nima?", drbla ramenem Eva do Ivety a podívala se na ní, "je tam i Rob!".
"Rob...", vydechnul Milan opovržlivě.
"Říkals něco, Nose?", otočila se hned po něm zas Eva.
"Rob Roy.", řekl pomalu Milan.
"Jé, ten se mi líbil...", zarozplývala se Eva, ale zjevně přitom myslela na úplně jinou scénu z toho filmu, než Milan.
"Už pojedu," řekl Milan, "nešla bys odpoledne se mnou na kolo, Ivet?", konečně to z něj vyjelo, ani něvěděl jak.
"Ale jo, proč ne, stav se", hezky se na něj usmála. Potom si nasadila sluneční brýle, trochu se nadzdvihla na loktech a otevřela knihu, co měla před sebou. "Je tak úžasná,", napadlo přitom Milana, "je milá, tichá, skromná, a čte Tolkiena. Určitě umí i čarovat. Stačí jen, jak se usmívá."
"Tak jo, ahoj, stavím se!", rychle naskočil Milan na kolo, než si to snad rozmyslí, nebo než přijdou ti tři otrapové.
Iveta leží, před sebou otevřenou knihu, na očích sluneční brýle. Nedívá se ale do knihy. Dívá se k bazénu.
"Rob!", drbne do ní opět Eva. Iveta se lehce usměje. Koutky úst se jí pohnou málem neznatelně. Potom otočí stránku, ale dál se dívá k bazénu, kde dovádí Robert a jeho dva kamarádi.

Když odpoledne u jednoho z domů Milan zazvoní na zvonek, otevře se okno v přízemí, ale Iveta v něm není. Muž, který ho otevře, jen Milanovi sdělí, že Iveta není doma, a že je někde s holkama. Milan prosí, aby jí vyřídil, že tu byl. Iveta není doma. A není ani s holkama. Protože tomu, co se dělo dopoledne na plovárně holkám pod plavkami, nechtěl by, a ani by nemohl, Milan nikdy rozumět. Aby tomu rozuměl, nesměl by tolik číst. Ale to by potom už nebyl Milan.