Jak jsem na muzikoterapii neusnul

Muzikoterapeutka klečí mezi množstvím všelijakých bubínků, trubek, přesýpátek, xylofonů a zvonků. My sedíme a poleháváme na matracích kolem, většina dětí si pobrala peřinky a polštářky. Když začne zvonkohra a světlo se zhasne, místností hrají zášlehy plamenů svíček. Všichni se utišili a kdo jak mohl, udělal si pohodlí.

Zavřu oči a snažím se uhodnout, jaký z těch nástrojů, které jsem při příchodu viděl, právě preluduje. Navíc s nimi muzikoterapeutka různě pobíhá po místnosti, takže se ztrácejí v tichu a zase se přibližují. Dětská očka mrkají a zvědavě sledují co se kolem děje, neboť držet se pokynů v jejich přesném znění jsou zde schopni pouze dospělí. Většina dětí na pokyn "zavři oči" nereaguje, mají autismus, MR, ADHD, jsou hyperaktivní. Neuměly by to ani za jiných okolností, natož aby pochopili, že si mají něco představovat.

Muzikoterapeutka tiše dodává, že máme zůstat v klidu a nechat děti, ať si to užijí po svém. Většina z nich i tak leží v klidu, Vítek se hihňá, na sobě peřinku. Když se k němu muzikoterapeutka přiblíží na dosah se zvonky, vztáhne po nich ruku. V rohu místnosti poskakuje hyperaktivní klouček, pochopil muzikoterapii po svém, a tak taky hraje, jeho nástrojem jsou ale nervy jeho matky. Dokud Vítek nezačne brát muzikoterapeutce nástroje, nebo sahat do svíček, nebudu zasahovat. Tak si stelu vedle něho.

Po krátké chvíli se zvuky mění, najednou se sype kamení, do toho buší hromy a blesky, valí se déšť. Po střechách domů stékají potoky vody a jindy klidnými koryty se převalují valouny. Nesnažím se už uhodnout, který z nástrojů to byl, spíš se mi vyjevuje pohádková scéna, ve které se procházím. Hyperaktivní klouček vedle obíhá svojí matku, poskakuje a povykuje, ona se snaží ho krotit, ale tím víc ho to baví. Vůbec mě to neruší, ať si dělá co chce, dokud na mě nešlápne, což neudělá, jsem v klidu.

Za chvíli začne muzikoterapeutka zpívat. To je voda na kloučkův mlýn. Začne halekat s ní. Přijde mi to prima, i když chápu, že na jeho maminku jdou mdloby. Ta si to asi moc neužila. Muzikoterapeutka jí uklidňuje, že to je v pořádku, obvykle prý polovina dětí usne a druhá polovina trsá. Otočím se a absolutně vypouštím, že by vedle mě byl Vítek, beztak je v klidu a přestal se hihňat. Asi taky poslouchá, i když tedy nezavřel oči, jak později zjišťuju.

Já oči zavřu a vydechuju, říkám si, že bych mohl pěkně usnout. Koneckonců v místnosti je tma, hraje hudba, nikam nespěchám, tak proč si nedáchnout. Někdo si usne i za volantem nebo v kině, takže co?, kde jinde bych měl už bezpečněji spát, než tady. Netrvá to ale věčnost, po nějaké chvíli naše malá muzikoterapeutická ochutnávka končí...