Rozhovor

Přijíždím k velké světelné křižovatce na začátku Otrokovic. Auta se začínají štosovat, někde před nimi vidím pobíhat policajta. Asi se tam něco stalo, napadne mě. Pak projede jeden majáček. Pak proběhne další policajt. Pak projede další majíček, ale tentokrát motorka. Divný, napadne mě. Pak projede další motorka. Pak šedá limuzína s majáčkem. Pak policejní auto. Pak čtyři černé limuzíny s majáčky. Pak další policejní auto. Pak další limuzína a ještě jedni policajti. Kolona jede na Baťov. Pak se křižovatka rozjede.

První auto v křižovatce je velký náklaďák. Napadne mě, co si asi myslí řidič toho auta, který to má z první ruky. Vadí mu, že musí čekat? Nebo naopak večer chlapům v hospodě hrdě povypráví, že dneska byl pět metrů od hlavy státu? A co mu na to řeknou oni? Řeknou, ty jsi borec, to máš teda kliku, nebo, ty jsi blbec, měls na něj aspoň zatroubit, nebo si jen pomyslí, že kecá?

Když vezu Danečka to odpoledne ze školy, tak mu to vyprávím. "Dneska tady přes tuhle křižovatku projížděl prezident. Jel z Otrokovic někam Baťov". Dlouze mlčí a potom řekne, "já jsem myslel, že je v Praze na tom hradčáně". "Většinou je tam, nebo někam jezdí". "A proč neletí letadlem?" "Jezdí autem, je to muž z lidu", prsknu. "A co tady dělal?" ptá se dál. "Asi jel do Otrokovic navštívit nějakou důležitou osobu". "A co jsou to ty důležitý osoby?" "To jsou třeba továrníci, kteří dávají práci lidem, nebo další lidi, který vykonávají nějaké užitečné povolání a jsou prospěšní společnosti." "A jak se dělají?" "No, jednak tím, že něco užitečného a důležitého dělají, a pak taky stykem s dalšíma důležitejma osobama. Důležitý lidi se totiž navzájem stýkají, aby dokázali svou důležitost, víš?" pouštím se na tenký led. Už se na nic neptá, ale mě moje úvahy vedou dál, nicméně už si je nechávám pro sebe. Za pár minut otázky pokračují. "A co spolu dělají?" "Většinou spolu obědvají", usměju se. "A vyfotěj se spolu", pokračuju. "A mluví spolu. Prezident se zajímá, co dělají, a oni mu to vyprávějí, a on buď poslouchá a křikyvuje, nebo jim něco poradí. Třeba když mají dvě řeky, tak že by je mohli propojit kanálkem, kdyby na to přišlo, aby to měli kratší". "Ale při jídle se nemluví", opáčí.

Cesta ubíhá, na další křižovatce otázky pokračují. "A kdo byl v těch dalších autech?" "No, s prezidentem jezdí celý jeho doprovod, aby mu nic neuniklo. Kancléř, tajemník, sekretář..." "A to je kdo, ten kancelář?" "Prezident má na hradě celou kancelář, která všechno vyřizuje. A tu vede kancléř." "A ten druhej?" "Ten pomáhá tomu prvnímu". "A ten další?" "Ten pomáhá tomu druhému". "A kdo pomáhá tomu dalšímu?" "Ten má sekretářku". "A jí nikdo nepomáhá?" Jsem v pasti. "Ale jo, řidič limuzíny jí pomáhá, nosí jí tašku. Tam je to tak, že každej má někoho podřízeného, kdo mu pomáhá. Ten nejdůležitější z nich, kancléř, se vyučil zámečníkem, a tomu pomáhá tajemník, ten má střední elektrotechnickou průmyslovku, a tomu zas pomáhá sekretář, ten má gymnázium, a jemu pomáhá sekretářka, a ta má vysokou školu". Odmlčím se na chvíli. "A tej pomáhá řidič, co se vyučil společně s kancléřem, ale je jen řidičem".

Naštěstí už jsme doma, takže otázky pomalu končí. "Někdo by mu měl říct, že letadlem by to bylo lepší", řekne ještě Daneček. A mě napadne, že Tomáš Baťa si taky myslel, že letadlem je to lepší. Ale tak už to chodí.