Čemu se divíš...

Neustále počítáš kroky. Když ti to vychází, a jsou-li vždy střídavě tři a dva po sobě, jsi spokojený. Při každém třetím a druhém můžeš šlápnout na rýhu v asfaltu, štěrbinu mezi dlaždicemi, nebo okraj mokré skvrny. Když se nedostává štěrbin, dlaždic a mokrých skvrn, vrávoráš a ztrácíš rovnováhu. Když při tom na tebe někdo mluví, moc ho neposloucháš, musíš se totiž věnovat počítání kroků. Klidně i přejdeš místo, kam jsi šel, protože tohle je důležité.

Nesměješ se cizím vtípkům, nechápeš jejich smysl. Naopak tvůj humor všem připadá podlý a drzý. Rozmýšlíš dopředu věty a rozmlouváš s nepřítomnými lidmi. Někdy ti to ujede a potom řekneš fragment rozhovoru nahlas. Tehdy tě překvapí vlastní hlas, a potom se na chvíli vrátíš na zem a snažíš se to zamaskovat. Ne vždycky to sedí do hovoru, který se právě vede, je-li jaký, je-li s kým. Blbé je to v tramvaji, obklopen cizími lidmi. Potom tě na čele chladí vlastní stud.

Neustále všechno kontroluješ. Mám všechno? Nezapomněl jsem nic? Často se vracíš, abys napravil nějakou chybu. Třeba když nejsou tkaničky u obou bot stejně dlouhé. Když jsou, počítáš kroky. Když nejsou, musíš je nejdřív vyšněrovat, porovnat, případně zkrátit. Lepší jsou suché zipy. Také je pro tebe důležité pořadí různých úkonů, a místo pro věci. Levé ponožky skládáš na sebe a dáváš si pozor, aby nepřišly na pravou nohu. To bys potom kulhal.

Také barvy a vzory jsou důležité. Nesnášíš písmena na oblečení. Nerozumíš úplně přesně tomu, co vyjadřují, a proto se jim vyhýbáš. Také ti vadí křiklavé barvy. Všechno musí k sobě ladit. Když nějaká barva chybí, máš ji alespoň na kapesníku jako zálohu. Nosíš si po kapsách spoustu věcí. Co kdyby ses najednou ocitl na pustém ostrově? Máš všechno? Čím bys rozdělal oheň, jak bys ulovil kozu, do čeho bys jí podojil a v čem bys utloukl máslo? Víš kde je sever?

Umíš z každé rodiny alespoň jeden jazyk? Ovládáš základní fyzikální veličiny a rozumíš chemickým procesům? Neustále máš pocit, že nejsi dostatečně připraven skoro na nic. Někdy proto ani nevyjdeš z domu, protože je to příliš komplikované. Někdy se přistihneš, že přemýšlíš, co máš právě udělat, často se přistihneš, že to vůbec nevíš. Občas zapomeneš dýchat. Kontroluješ, jestli jsi zdravý, často si měříš teplotu a napájíš se výluhy z léčivých bylin.

Žiješ život na ostrůvku svých jistot, obklopeném mořem nejistoty. Mají to tak všichni lidé. Někteří to ale nevědí, a takoví jsou potom snáze šťastní. Těm závidíš. Když jdeš vedle nich, kontroluješ, jestli počítají kroky. Když ne, usměješ se na ně. Když ano, usměješ se taky.